Krátce po 7:10 místního času jsme se usadili v letadle očekávajíc odlet. Ouhahá to jsme se pěkně spletli. Naše milá letuška(opravdu byla milá, což je u personálu ČSA dost překvapující) nám oznámila, že odlet byl o hodinu posunut na 8:20 a může se to ještě zvyšovat. Prý byly přetíženy letové dráhy na Českem. To nás moc neuklidnila, Dali jsme si dvě a dvě dohromady, připočítali výstup z letadla a konečným výsledkem bylo, že na přestup do dalšího letadla s tím, že musíme udělat Check in máme takovou ušmudlanou hodinu.
Naštěstí se zpoždění neprodloužilo a my před 9:45 vystoupili ve Frankfurtu.začínal závod, rychle se dostat na jiný terminál a najít Check in. To první se nám povedlo bez problémů. to druhé už tak snadno nešlo. Dokonce jsme klesli i k tomu, že jsme vybíhali eskalátory v protisměru jen abychom si ušetřili obcházení a hledání těch správných, dvě patra nahoru jedoucích, schodů. To se nám sice podařilo, ale také se nám podařilo ztratit Angee, jednoho účastníka zájezdu. Naštěstí jsme našli ten zatracený check in a to díky Nickovi a jeho němčině, přičemž jsme ten náš palubní lístek museli vydolovat z takové žluté bedny. to nám zbývalo tak 45 minut do odletu. Nicméně nejsme žádní vidláci a s malými potížemi (scener jistým jedincům nesnímal vízum nebo jejich krásný obličej) se nám to povedlo a už jsme běželi na celnici, stále se ohlížející po Angee. No nemohli jsme čekat, museli jsme jít. Najednou Zvoní Pavlovi telefon a tam Angee kde jako jsme, že ona už je na getu, ale bez palubního lístku. Jak to sakra dokázala? (Na radu svého otce ''Vždycky hraj divadlo'' tam pánům celníkům zahrála divadlo) Už jsme věděli gate a pořád měli dobrou hodinu a to byl přesně čas na to dojít si na záchod. V Německu jsou ale strašně poctiví uklízeči záchodů a tak tam ten milý pán, který nás z toho miniaturního záchodu vyhazoval, řvoucí na nás 2 minuty, 2 minuty a můžete sem jít, uklízel ten hajzlík asi 15 minut. konečně, a tak jsem se svojí chabou němčinou pokoušela vysvětlit jako že mi letí letadlo za 15 minut a musím ho stihnout. Podařilo se. Asi jsem vypadala fakt zoufale. Nicméně klid netrval dlouhou. jen jsem se dostala na záchod přiběhla naše druhá Anička, křičící na příslušné toalety ''Dělej dělej, za 2 minuty nám zavírají gate.'' a Tak jsem dělala, vyběhli jsme ze záchodů, popadli čekající příruční zavazadla, Nicka a Pavla a vyběhli. No asi to není ve Frankfurtu moc časté, vidět lidi běžet a tak jsme sklidili nemalý potlesk. Celý udýchaní jsme přiběhli na ten zatracený gate a to nám už tleskali i letušky. Dostali jsme se do letadla ale pořád jsme nevěděli, jestli i Angee. To jsme zjistili až po 9to hodinové cestě přes Gronsko. když na nás plna úsměvu mávala přes půlku letadla.
Chicago. Tedy až po další kontrole. Ta fronta byla sakramentsky dlouhá, ale nám, cestovatelům ohromeným tím, že jsme v Chicagu to nevadilo. Angee měla zase smůlu. Prvně jí pes očmuchávající věci přijde na banán a pak ji projíždějí kufry laserem. Chudák malá. A my si mysleli, že se zase ztratila. A tak už nám zbývalo jen odevzdat kufry aby se dostali na správné místo a získat boarding pass u mně pro další dva lety. Jakmile se nám podařilo tohle už se nás ujali koordinátoři z YFU a dovedli nás pře kontrolu a rentgen na správný terminál. díky naprosto staženému žaludku ze strachu, stýskání, těšení jsem do se be dostala jen ovoce . A začalo další loučení. Teď už jdeme každý za sebe. Teď už to musíme zvládnout samy. Postupně jsme se rozdělili a zůstali jsme jen já a Nick. Sedící na gate do Washingtonu. ohromeni jsme jen opakovali věty jako ''já se bojím, my jsme v USA, sakra, vždyť jsem na rok pryč atd.'' V tom už mě opustil i Nick a tak jsem se přesunula na gate do San Francisca. Unavená, nervozní, šťastná. Konečně v letadle (asi tak v 16:45 místního času). Těšící se na 5ti hodinový spánek. Těšení ustalo jen co jsem dosedla do sedadla. Tohle bude tak možná 5 hodin převalování. No nebylo to tak hrozné, ale klidný spánek to nebyl.
Žádné komentáře:
Okomentovat