Není čas!

Jak jsem si tak pěkně plánovala, že budu v Česku pravidelně informovat o svém žití a sama sebe přesvědčovala, že to určitě dodržím, tak mi to vydrželo asi tak týden. Není to kvůli tomu že bych nechtěla, nebo snad byla lína (no dobře, trošku jsem), ale spíš proto, že nemám čas. Tři dny po tom co jsem přijela jsem začala trénovat volejbal, čtyři dny po tom co jsem začala trénovat volejbal jsem začala chodit do školy a aktivně se účastnit všeho co moje rodina dělá. Věřte nebo ne, ale stal se ze mně fanoušek amerického fotbalu. 

Tímto se omlouvám čtenářům a všechny svoje zážitky doplním. 

Medicine lake a kráva na výstavu 8/19

Velká výprava! Babi Marie (navigátor) , Sestra Renee (vražedný řidič pick upu), Tanner (komentátor výpravy), Mom (psí krotitel) Oakley (šesti měsíční zlatý retrívr neustále mi olizující ucho) a já. Cesta probíhala dobře, dokud jsme nenajeli na na naprostou polňačku a všichni, včetně řidiče se nezačali mlátit do hlavy o strop. Nicméně po hodině takovéhle cesty jsme dorazili na místo. Trošku omlácení, ale na kráse nám to neubralo. Místo kde jsme chtěli strávit den se nazývalo Medicine lake. Bylo pojmenováno indiány, protože voda v tomto jezeře má údajně léčivé účinky. To jsme nezjistili. Vzhledem k teplotě vody tam vlezl jen Oakley. Vzhledem i k teplotě ovzduší a našemu vyletněnému oblečení jsme se schovali do chaty k přátelům z dětství mojí Mom Richardovi a Barbaře. Poobědvali jsme, zahráli Barbary oblíbené karty a přišlo prohlížení pamětnických fotek s komentáři Richarda. Jakmile dopovídal příběh jak jezdili v červnu na jezeře na lyžích a břeh lemoval led a okolo byl sníh, trochu mě zamrazilo. 

Nadešel čas vydat se k domovu, protože ještě musíme připravit krávu na výstavu. Poděkovali jsme za oběd a vydali se zase vytřást ze sebe duši na horskou polňačku. 

Taková kráva a výstava to je těžký proces. Nejprve se kráva vyčeše, oholí, vyčeše, nalakuje natupíruje, napudruje, nalakuje, natupíruje a nakonec se přestříká na fialovo s bílým nápisem Milka!!

Cesta domů

Po devíti hodinách spánku, sprše, sklenici mléka a nějakých mexických rohlících (po pár dnech poznávám, že není nad zlatý český rohlík) jsme se se sestrou Renee vydali na hodinovou cestu domů. jen co jsme vyjeli z Klamath Falls poznala jsem, že kdo neřídí pick up jako by nežil a když potkáte na silnici něco jiného tak to může být jen Jack Jag řekl fuck ''Fuck'' a řídil náklaďák. (http://www.youtube.com/watch?v=hcF_WYAhi08). Jak tak začalo přibývat černých krav a jahodových polí dostávali jsme se blíže k domovu. Kovbojský domek jak z pohádky. Páni rodičové milí. (postarší pár, nespočet koček, dva psi). Pokoj jako ze škatulky, malý útulný a do hodiny zaplněný obsahem mých kufrů.
Odpoledne jsme se vydali do školy. Malá, asi 100 studentů a ve znaku buldog. Následovala kupa papírů k vyplnění a vybrání předmětů. UFF jak bude život bez matematiky a fyziky lehčí (aspoň těch pár měsíců). Na cestě domů jsem div nenabourali (skoro nemožné na dlouhých rovných silnicích kde okolo není jediný strom) díky naprostému rozrušení Mom z Dust Devil - prý neškodnému tornádu z prachu, které prý není tak časté a ona ho vidí prvně v životě. Nu asi přiletělo se mnou, protože další den tam bylo znova.

Večer jsem byla vzata na trénink. Jen abych se koukla jak to vypadá. Děvčata milá, dril neskutečný. No tady se to bere vážně!

2 kufry, 3 časová pásma, 4 letadla, 29 hodin cesty

A tak jsme se vydali na cestu. Začalo to proklatě brzo na Ruzyňském letišti. Všech sedm nás odbavilo svoje kufry, rozloučili jsme se s rodiči, prošli celnicí a naposledy pro nadcházejících 10 měsíců zamávali svým milovaným. A dobrodružství začíná. Celý vzrušení jsem seděli na gate už hodinu před odletem a povídali si o svých budoucích rodinách, sourozencích, a destinacích pro nadcházející rok.
Krátce po 7:10 místního času jsme se usadili v letadle očekávajíc odlet. Ouhahá to jsme se pěkně spletli. Naše milá letuška(opravdu byla milá, což je u personálu ČSA dost překvapující) nám oznámila, že odlet byl o hodinu posunut na 8:20 a může se to ještě zvyšovat. Prý byly přetíženy letové dráhy na Českem. To nás moc neuklidnila, Dali jsme si dvě a dvě dohromady, připočítali výstup z letadla a konečným výsledkem bylo, že na přestup do dalšího letadla s tím, že musíme udělat Check in máme takovou ušmudlanou hodinu.
Naštěstí se zpoždění neprodloužilo a my před 9:45 vystoupili ve Frankfurtu.začínal závod, rychle se dostat na jiný terminál a najít Check in. To první se nám povedlo bez problémů. to druhé už tak snadno nešlo. Dokonce jsme klesli i k tomu, že jsme vybíhali eskalátory v protisměru jen abychom si ušetřili obcházení a hledání těch správných, dvě patra nahoru jedoucích, schodů. To se nám sice podařilo, ale také se nám podařilo ztratit Angee, jednoho účastníka zájezdu. Naštěstí jsme našli ten zatracený check in a to díky Nickovi a jeho němčině, přičemž jsme ten náš palubní lístek museli vydolovat z takové žluté bedny. to nám zbývalo tak 45 minut do odletu. Nicméně nejsme žádní vidláci a s malými potížemi (scener jistým jedincům nesnímal vízum nebo jejich krásný obličej) se nám to povedlo a už jsme běželi na celnici, stále se ohlížející po Angee. No nemohli jsme čekat, museli jsme jít. Najednou Zvoní Pavlovi telefon a tam Angee kde jako jsme, že ona už je na getu, ale bez palubního lístku. Jak to sakra dokázala? (Na radu svého otce ''Vždycky hraj divadlo'' tam pánům celníkům zahrála divadlo) Už jsme věděli gate a pořád měli dobrou hodinu a to byl přesně čas na to dojít si na záchod. V Německu jsou ale strašně poctiví uklízeči záchodů a tak tam ten milý pán, který nás z toho miniaturního záchodu vyhazoval, řvoucí na nás 2 minuty, 2 minuty a můžete sem jít, uklízel ten hajzlík asi 15 minut. konečně, a tak jsem se svojí chabou němčinou pokoušela vysvětlit jako že mi letí letadlo za 15 minut a musím ho stihnout. Podařilo se. Asi jsem vypadala fakt zoufale. Nicméně klid netrval dlouhou. jen jsem se dostala na záchod přiběhla naše druhá Anička, křičící na příslušné toalety ''Dělej dělej, za 2 minuty nám zavírají gate.'' a Tak jsem dělala, vyběhli jsme ze záchodů, popadli čekající příruční zavazadla, Nicka a Pavla a vyběhli. No asi to není ve Frankfurtu moc časté, vidět lidi běžet a tak jsme sklidili nemalý potlesk. Celý udýchaní jsme přiběhli na ten zatracený gate a to nám už tleskali i letušky. Dostali jsme se do letadla ale pořád jsme nevěděli, jestli i Angee. To jsme zjistili až po 9to hodinové cestě přes Gronsko. když na nás plna úsměvu mávala přes půlku letadla.
Chicago. Tedy až po další kontrole. Ta fronta byla sakramentsky dlouhá, ale nám, cestovatelům ohromeným tím, že jsme v Chicagu to nevadilo. Angee měla zase smůlu. Prvně jí pes očmuchávající věci přijde na banán a pak ji projíždějí kufry laserem. Chudák malá. A my si mysleli, že se zase ztratila. A tak už nám zbývalo jen odevzdat kufry aby se dostali na správné místo a získat boarding pass u mně pro další dva lety. Jakmile se nám podařilo tohle už se nás ujali koordinátoři z YFU a dovedli nás pře kontrolu a rentgen na správný terminál. díky naprosto staženému žaludku ze strachu, stýskání, těšení jsem do se be dostala jen ovoce . A začalo další loučení. Teď už jdeme každý za sebe. Teď už to musíme zvládnout samy. Postupně jsme se rozdělili a zůstali jsme jen já a Nick. Sedící na gate do Washingtonu. ohromeni jsme jen opakovali věty jako ''já se bojím, my jsme v USA, sakra, vždyť jsem na rok pryč atd.'' V tom už mě opustil i Nick a tak jsem se přesunula na gate do San Francisca. Unavená, nervozní, šťastná. Konečně v letadle (asi tak v 16:45 místního času). Těšící se na 5ti hodinový spánek. Těšení ustalo jen co jsem dosedla do sedadla. Tohle bude tak možná 5 hodin převalování. No nebylo to tak hrozné, ale klidný spánek to nebyl.

Konečně v San Franciscu. 8 večer, málo lidí, hodně ukazatelů a dvě hodiny času na další spoj. Dostala jsem do sebe jen nechutně sladkou kokosovo-mandlovou věc. Jak jsem potom zjistila, nebyl to úplně dobrý nápad. Spánek. To bylo v tuhle chvíli moje jediné přání. Svírající svůj palubní lístek a pas, jsem upadala do spánku. Předpokládaný odlet ve 21:51 se nekonal. Zpoždění. Technický problém. Nikdo neví jak dlouho. Nepříjemné zjištění toho, že naše letadlo má kapacitu 30 lidí a to bude obsazeno asi tak z poloviny. Konečně. Pravda, přepadla mě trošku nedůvěra v tento pekelný stroj když jsem ho viděla. Nedůvěra zesílila když jsem vlezla dovnitř. Uspořádání sedadel dvě napravo jedno nalevo a jen jedna letuška s rudými nehty. Nu dobrá. Tak prý mám VIP místo hned za pilotem. jestli tam tedy nějaký je. Nejistota zesílila, když jsem uviděla nápis ukazující, že v letadle se nenacházejí žádné toalety. ještě jsme ani nenastartovali a letuška nás už instruovala co dělat v případě pádu. Následovala igelitka plná nějakých pytlíčků. To jsem si už samou únavou myslela, že nám nabízí bonbony aby nám nezaléhalo v uších. Měla jsem sice žvýkačku, ale tak přece ze slušnosti neodmítnu. Ha bonbony tůdle nůdle. Slečna rozdávala špunty do uší. Tak jsem je tedy použila k daným účelům. jediné co si pamatuji je, že se letadlo začalo klepat a pak už jsem spánek. Konečně aspoň trochu klidný za posledních 27 hodin. Asi po hodině a půl jsme přistáli v Klamath Falls, venkovském letišti na jihu Oregonu. Celá omámená únavou a změnou tlaku z vyšší nadmořské výšky jsem se vymotala do po příletové haly. Následovalo zjištění, že na mně nečekají rodiče ale setra a já už nemusím absolvovat hodinovou cestu autem. Prohodili jsme pár vět a byli jsme u ní doma. Sprcha a klidný spánek po 29 hodinové cestě. Uff cestování mě zabije.